Samotné slovo 'upír' má pravděpodobně slovanský původ. Slovo 'vampýr' má původ neslovanský a s nejpravděpodobněji se rozšířil z němčiny, odkud se dostal až k nám. Naší, českou, výjimku je 'y', které se pravděpodobně začalo používat s příbuzností se slovem netopýr. Staročeským názvem však bylo slovo morous, který měl význam ve smyslu noční můry, kdy někdo ve spánku vysával ze spáče život.

První zmínka o upírství prý pochází ze 4. století, kdy neznámy autor napsal:  „Vesnicí proudí strach, jsou tu prý lidé, kteří sají ostatním krev, bojíme se jich, máme strach.“ Další zmínky jsou nejčastěji z Anglie a Japonska.

Upírem se stal člověk, který byl v životě nečestný, zemřel za podivných okolností (např. sebevraždou nebo rukou jiného člověka), nebo byl nakažený od jiného upíra. Upírem také bylo dítě čarodějnice a démona, anebo člověk, který snědl maso zvířete, které bylo napadené upírem. Někde také věřili, že k tomu, aby se z člověka stal upír stačí to, aby jeho mrtvolu přeskočil vzteklý pes. V době křesťanství zase věřili, že se upírem stane člověk, který byl pohřbený bez obřadu (např. nepokřtěné díte). Podle srbských legend se ale mohl upírem stát každý, kdo k tomu měl vrozené předpoklady. Za upíry také byli často považovaní lidé, kteří byli nějakým způsoben postižení.

Se vzhledem upírů je to o něco složitější. Některé legendy popisují upíra takto - husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst -, či takto - tento tvor je asi 1,5 metru velký s dlouhými ostrými 6 centimetrovými zuby – špičáky. Jeho pokožka je bledá až bílá. Místo nehtů má sedmicentimetrové drápy. Je většinou malý a hubený. Oči bývají čistě červené a podle některých výpovědí ve tmě svítí -. Jiné prameny zase mluví o stvořeních, vypadajících jako lidé bez kostí nebo i bez nosu, s hnědýma nebo červenýma očima, kovovými zuby a někdy mohli být pokrytí srstí, jako vlkodlaci. Další rysy se měnily podle regionů. Východní Slované tvrdili, že má upír zmijí jazyk a je hluchý, nebo slepý. U Bulharů upíři nabývali zvířecí podoby (rysa, vlka, myši, zmije, kozy nebo bílého koně). Ženy, upírky, zase vynikaly svůdností a neobyčejnou krásou. Avšak, nejčastěji je upír popisován takto - téměř nerozeznatelný od člověka. Má bledou pokožku, je přitažlivý pro sou oběť a má neobyčejně ostré špičáky.

Společnou vlastností upírů je to, že nemohou na sluneční světlo. To  je buď spálí v prach, nebo má jiné zhoubné následky - že by se třpytil? Každopádně, jeho pohyb byl povětšinou omezen na noční dobu, kdy škodili a strašili. Před úsvitem se odebrali - nejčastěji - do svých hrobů, popř. rakví, kde spali až do následující noci, kdy jej opět opouštěli. Také prý neviděli svůj odraz v zrcadle a nevrhali stín na slunečním světle. Živili se lidskou krví, ale posloužili si i krví zvířecí, která je - podle některých legend - oslabovala.

Někdy se přítomnost upírů spojovala se špatným počasím, hladem nebo dokonce i morem.

Stejně tak jako vzhled, odhalení a zničení upíra se region od regionu mění. Jednou z možností, jak odhalit upíra, je sluneční světlo - což je ale v nočních hodinách celkem obtížné. Další možností je probodnutí dřevěným kůlem, nejčastěji osikovým. Dá se provést jen za denního světla, kdy upír odpočívá, ale je to test jen jednorázový a při omylu nezvratný. Dále na seznamu je kontrola chrupu - spolehlivá, ale... obtížná. A na poslední řadě je zrcadlová kontrola. Chceme-li objevit hrob upíra, tak po rozdělání ohně z trnitých rostlin se kouř snese na jeho hrob. Zabití upíra je sporné, ale nejčastěji je uváděno toto - sluneční světlo, kolík do srdce, náboženské symboly nebo stříbro. Nejvíce trestů při obvinění s upírstvím bylo vykonáno ve středověku, kde lidi mučili a upalovali. Většina obvinění ale byla zbytečných.

Hrabě Dracula není jen smyšlenou literární postavou, nýbrž skutečnou historickou postavou Vlada III. Dracula, Valašského knížete z Transylvánie, který žil v 15. století. Přídomek Dracul získal díky členství v uherském rytířské řádu Draka. Dracul ale v rumunštině znamená i ďábel, s nímž byl také ztotožňovaný. Dalším jeho přídomkem byl Tepeš, odvozený od slova tsepesch, což znamená narážeč na kůl, získal díky svým brutálním praktikám v mučení a popravách. 

Jeho oběti umíraly většinou pomalu v hrozných mukách a svou oblíbenou techniku - nabodávání na kůl - stále zdokonaloval a vylepšoval. Vojvodovu lstivost a krutost nám dokládají i výjevy ze středověkých kronik a dobových rytin, kde se například dozvídáme, jak pozval na hostinu žebráky z podhradí, které následně zavřel a nechal upálit zaživa. Jindy zase rozkázal uspořádat mezi kůly velkolepou hostinu, a když prý si někdo z jeho družiny stěžoval na zápach hnijících těl, nechal jej Vlad III. rovněž narazit na kůl nejvyšší s poznámkou, že takhle bude alespoň na čerstvém vzduchu. Své objeti nechával kopat vlastní hroby a museli se účastnit vlastního pohřebního obřadu. Tureckým vyslancům, kteří odmítli smeknout turbany před valašským vojvodou, je nechal přibít k hlavě. Stejně krutě se pak vypořádal i s bojary.Otázkou ale zůstává, kolik je toho pravdy a kolik jen výmyslů kronikářů.