První díl skončil naprosto nepřekvapivě tím, že se Finn dostal z vězení. Pravděpodobný královský dědic ale možná úplně není právoplatným nástupcem trůnu, Správce zmizel v srdci Inkarceronu a Attie s Keirem mají docela nepravděpodobný osud....

Catherine Fisher se povedlo něco neskutečného. Podařilo se jí naprosto dokonale vystavět prostředí ďábelského vězení Inkarceronu, i když někdy vzdáleně postaveného na hlavu, ale co už. Inkarceron jako o sobě je něco neskutečného, v podstatě nepředstavitelného a výjimečného. Celý popis tohohle prostředí je skvělý, mnohem lepší než skutečný svět. A to je právě problém. 

Kniha je vyprávěná z různých úhlů pohledů postav, se kterými jsme se setkali už v prvním díle - Attie, Claudie, Finn, Jared, Keiro... A zároveň popisuje dva světy. Jeden skutečný, zužovaný Dobou, která nastoluje Protokol, přísná pravidla, která se musí chtě nechtě dodržovat. A také pravidla, které znamenají, že je společnost zamrazena někde ve středověku. A i s touhle Dobou souvisí neskutečně dlouhé a věčně protahované intriky, které byly všechny na ten samý způsob a hodně rychle přestaly bavit.

Oproti tomu ve vězení to bylo něco úplně nového. Vězení si vymyslelo, že chce Uniknout, stejně jako to udělal Sapphique, a autorka tomu dodala jistý nádech tajemna a magie, který dokázala opravdu dobře převést do textové podoby. Během příběhu jsme seznamováni s novými sektory, novými lidmi a také legendami právě o Sapphiquovi.

Jenomže ani tohle nebylo úplně růžové. Scény byly občas předvídatelné a opakovaly se tam časté motivy. Ale přesto byly mnohem zajímavější scény z Vězení než ze skutečného světa. Dál poměrně velkým problémem bylo, jak často se ty pohledy střídaly. Ze začátku měl každý pohled několik stran, pak se ten počet snižoval, až na konci šlo jen o pár odstavců. Já to chápu, autorka prostě chtěla navodit napínavou atmosféru, chtěla, aby to čtenář viděl v přímém přenosu a byl napjatý, jak to bude dál. Ale přesně takhle to nebylo. Ty pasáže se totiž střídaly tak moc, že bylo těžké se do nich alespoň nějakým způsobem ponořit, a tím pádem tenhle způsob vyprávění ztratil na významu. 

S postavami to bylo někdy opravdu těžké. S postavou Keira a Attie nebyl nejmenší problém, oba jsem je měla opravdu ráda už v prvním díle a tady se jejich charaktery prohloubily. Nicméně s Claudií a Finnem to bylo jako na houpačce, většinou se mi ale z toho houpal žaludek a nijak jsem si to neužila. Protože byli oba dva tak strašně, strašně, strašně moc moc moc nesnesitelní! A Jared, ten tolik nadaný a nemocný Sapient, mě taktéž nepřesvědčil.



Nicméně, příběh měl spád, byl napínavý, někdy předvídatelný. Fisherová je skvělý vypravěč a stránky dobře ubíhají, ale stále je tu ten  problém, že musíte mít něco, co vás k tomu příběhu zpátky potáhne. A já jsem za celé dva díly této série na nic takového nenarazila.

A třešnička na závěr - úplný konec série. Konec příliš přeidealizovaný, utopický, nepravděpodobný a podivný. Někdy si fakt říkám, že to bude mnou, že se tak špatně srovnávám s konci, protože zakončit sérii tak, abych byla spokojená, to je opravdu výzva. A kdybych měla hodnotit jenom konec, kniha bude hodně pod průměrem.

Suma sumárum, kniha si zasluhuje tři a půl hvězdičky. Dvě hvězdičky dolů za konec, předvídatelnost a nudné královské intriky, půl hvězdička navíc za Keira, který za celou dobu nebyl falešný, i když si to všichni mysleli. A také za celý ten nápad s vězením.