pondělí 5. prosince 2016

Recenze: Punk 57

Punk 57
Penelope Douglas mnohým z vás není neznámá. Já jsem do ní však šla úplně naslepo a rovnou můžu říct, že se k ní ještě vrátím. A pravděpodobně více než jednou. 

Misha a Ryen jsou nejlepšími přáteli. Spřízněnými dušemi, které si říkají všechno a naprosto si důvěřují. Nikdy se ale nesetkali. Když došlo k omylu a jejich učitelky je spárovali na dopisovaní, nikdo netušil, že si budou tak rozumět. A že si nikdy nepřestanou psát. 

Pak se ale setkali. A Misha zjistil, že jeho představy o Ryen se diametrálně lišili od toho, co očekával. A že to, co vidí, nenávidí. 

Když ho smutné události dostanou do bydliště Ryen, nedokáže to nechat jen tak. Proto se s falešnou identitou přihlásil do její školy. A dělá jí ze života peklo. Ona ale není ten pravý důvod, proč se zjevil v cizím město. Pro něco si přišel. A neodejde bez toho. 

Na Goodreads je tato kniha zařazená mezi NA, nicméně já se staromódně držím toho, že je to YA, jelikož to nesplňuje podmínku o univerzitním prostředí. Nicméně nám tím na goodreads chtějí naznačit, že je v knize sex. Celkově jsou tam asi čtyři (možná pět) intimní scény, které toho představivosti sice moc nenechává, nicméně všichni jsme si vědomi toho, že i středoškoláci spolu spí, proto by nás to nemělo rozházet.  

Kniha je psána velice příjemně, autorka si nebere servítky a sprostá slova tam občas lítají jedno za druhým ale co, alespoň je to trochu víc ze života. Také tam není moc složitých popisů a kromě uvádění do děje a nějakých vnitřních monologů hlavních postav, je tam velké množství dialogů, díky kterým kniha opravdu rychle ubíhá. 

"We were perfect for each other. Until we met."

Jako zápletku nečekejte nic zásadního. Ryen se snaží proplouvat životem, dokud se tam neobjeví velice tajemný kluk, který jí nedá pokoj. Vlastně celou dobu sledujeme takový trochu obměněný love-hate vztah, kdy Ryen neví, kdo je ten tajemný nováček, co si chodí do školy jako do houslí. Autorka se tam ale snažila dát velkou dávku tajemna, což jí většinou vyšlo dost dobře. Nicméně, je to jen okrajová záležitost a věřím, že většina čtenářů se bude zaměřovat spíše na vztah mezi hlavními postavami. 

Kniha je vyprávěna z pohledu obou hlavních protagonistů a jejich vyprávění v první osobě se nepravidelně mění. V první kapitole se seznámíme s Mishou. Misha má vlastní kapelu, píše texty a je tak trochu asociální. Má mladší, velice nadanou a pracovitou sestru Annie, nicméně jeho vztahy s otcem nestojí za nic. Oproti tomu je tu Ryen. Mladá roztleskávačka, která se zdá být prototypem středoškolské mrchy, která se cítí být včelí královnou a všechny mimo její úl chce potopit. Jenomže uvnitř je to nepochopená dívka, která se snaží někam zapadnout a celý její život je jedna velká přetvářka. Ostatní postavy se drží velice známé šablony: nejlepší kamarádka je mrcha, potenciální přítel proutník, kamarád gay, emo kluk z výtvarky, super cool kolegové z kapely. rodiče se tam v podstatě neukazují a tak dále, dále, dále. 

"I know it's pathetic to want a place among other people, and I know you'll say it's better to stand alone and be right than stand in a crowd and be wrong, but... I still feel that need all the time. Do you ever feel it?" 

Punk 57 je knihou, od které jsem nic nečekala a dostala toho opravdu hodně. Nešlo jen o zápletku nebo hlavní postavy. Hlavním tahounem bylo obrovské množství myšlenek, které čtenáře zasáhnou a on nad nimi musí zapřemýšlet. Plusem je, jak autenticky se autorce podařilo vykreslit postavy. Věřím tomu, že každý byl někdy Ryen a že se každý někdy cítil jako Misha. Nepochopený, ztracený, jiný než všichni ostatní. Tahle kniha nepředává jen neotřelý (alespoň pro mě, protože toho v tomhle žánru nemám tolik načteno) příběh. Každý Mishův text předává nějaké poselství. Ryen vám říká, že je jedno jací jste, protože jste to vy a to je nejdůležitější. A že nakonec bude dobře. 

Knize dávám čtyři hvězdičky, protože to autorka totálně pohnojila extra kýčovitým epilogem, který tam prostě být neměl. Celkově mám problém s epilogy ve smyslu "za X let", ale tenhle byl snad nejhorší, jaký jsem četla. Jinak ale knihu doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst skvělý příběh, který je reálný až z toho mrazí, a zároveň se nebojí nějakých těch sexuálních scén. A epilog přeskočte. Jenom pro jistotu. 
Autor: Penelope Douglas; Vydáno v originále: 21. 10. 2016 (Punk 57); Vydání u nás: nevyšlo;  Počet stran: 371; Hodnocení na goodreads: 4.28 při 8 768 hodnoceních.

čtvrtek 1. prosince 2016

TIPY na čtení v angličtině

Letos jsem čtení v angličtin hodně flákala, a tak bych to příští rok ráda napravila. Někdy loni jsem sem dávala seznam několika anglických knih, které bych si ráda přečetla, ale v podstatě žádnou jsem za ten více než rok nezvládla (vlastně žádnou, haha, prostě celá já :D)

Proto tedy aktualizuji svůj anglický to-read list a zároveň doufám, že vás třeba nějakými knihami inspiruji. Protože mám pocit, že se mezi nimi najde i skrytý poklad!

The Inexplicable Logic of My Life The Chemist Extreme Makeover Black Heart Blue Glitter
The Inexplicable Logic of my Life, Benjamin Alire Sáenz. Protože prostě Sáenz. Must read pro fanoušky Ariho a Danteho a také Last Night I Sang the Monster. 

The Chemist, Stephenie Meyer. Protože je to pro dospělé. A adult jí jde o dost lépe než YA.

Extreme Makeover, Dan Wells. Protože jsem četla Partials a furt jsem se z toho nevzpamatovala. 

Black Heart Blue, Louisa Reid. Protože jsem četla recenzi u Luu. A protože je to dle ní prostě skvělý. A Luu, tý prostě věřím. 

Glitter (Glitter Duology #1), Aprilynne Pike. Protože každý chce číst o dealování drog ve Versailles. A i když vás to nebere, přečtete si tuhle recenzi u Nofreeusernames. Pak vás to brát bude.

American Girls Scarlett Epstein Hates It Here Love & Gelato Georgia Peaches and Other Forbidden Fruit Punk 57
American Girls, Alison Umminger. Protože obálka. Fakt, teď mi došly důvody. 

Scarlet Epstein Hates it Here, Anna Breslaw. Protože fanfiction a Scotty Epstein. Ale to vám vysvětlovat nebudu. :D 

Love & Gelato, Jenna Evans Welch. Protože léto a tady je zatracená zima. 

Georgia Peaches and other Forbidden Fruit, Jaye Robin Brown. Protože GLBT. A ten název mě prostě baví. 

Punk 57, Penelope Douglas. Protože to právě čtu a není to NA. Prostě ne. 

pátek 4. listopadu 2016

Recenze: Pasažérka

Pasažérka (Passenger, #1)Příběhy o cestování časem nepatří mezi mé nejoblíbenější. Často totiž zabředávám do složitých úvah ohledně toho, jak to může fungovat, a hlavně proč to fungovat nemůže. Na toto téma opravdu nejsem vděčný čtenář - spíš neunavitelný hnidopich. Naštěstí ale mohu říct, že mě v těchto ohledech Pasažérka opravdu překvapila. Ale v některých už méně.

Etta je nadaná houslistka. Celý svůj život si jde za svým cílem a svou pozornost upíná ke svému debutu. Netušila však, že její uzavřená a trochu podivná matka má tajemství, které se jí brzy začte týkat. Když při koncertu zaslechne zvuk, který nikdo jiný neslyší, události začnou nabírat obrátky. 

Etta zjistí, že ona i její matka zdědily vzácnou schopnost cestování časem. Ale místo toho, aby si Etta užívala svou nově objevenou schopnost, čeká ji nelehký úkol - aby mohla zachránit svou matku, musí najít ztracený astroláb své rodiny. 

Čtenář je do děje knihy vhozen bez jakéhokoli vysvětlování. Poměrně pomalu se dozvídá, kdo je Etta, ale její matka zůstává jen rozmazanou čmouhou na pozadí příběhu. Proto kniha působí zmateně a člověku trvá, než se zorientuje. Později si ale vše najde své místo a čtenář se může soustředit i na ostatní aspekty příběhu, které tolik zmatené už nejsou. Po aklimatizaci na prostředí příběhu se totiž příběh stává akčním a napínavým. Jedna scéna střídá druhou a hrdinové se zastavují jen v tom případě, že jim něco nevychází podle plánu.


"Brána do průchodu se třpytila jako světelná zeď přesně tam, kde se řeka dotýkala břehu. V jejím povrchu zůstala zčeřená kola, jako by bránou právě někdo prošel." - str. 192

Kniha je psaná er-formou z pohledu obou hrdinů. Autorka nám tedy nabízí pohled do hlavy Etty i jejího přítele Nicholase. Oba pohledy se od sebe zase tolik nelišily, ale autorce se povedlo je odlišit dost na to, abychom na první pohled věděli, v čí hlavě se zrovna nacházíme. 

Mrzí mě ale, že si autorka nedala moc práce s dohledáváním reálií a že nedala větší prostor ostatním časovým obdobím. Cestování v čase se stalo trochu zmateným a jediné, podle čeho jsme se mohli orientovat, je název místa. Jako největší nedostatek vidím to, že všichni mluvili stejně a všichni si bez problémů rozuměli; nikomu nebyl divný přízvuk, nedocházelo k žádným nedorozuměním ohledně slov, jejichž využití se měnilo s dobou. V žádném případě bych to ale nechtěla připsat překladu, protože ten byl velice povedený a vůbec nic mě v něm nerušilo. 

"Vždycky, než přiložila smyčec ke strunám, dostalo všechno kolem na moment krystalickou podobu. Kdysi pro tu chvíli žila. Pro okamžik, kdy se její soustředění obrátilo dovnitř a všechno kolem zmizelo. Pro váhu houslí na rameni a hřejivé světlo reflektorů, které jí zaclonilo výhled do hlediště." - str. 34

Etta jako hrdinka mi nebyla moc sympatická. Ze začátku byla hodně naivní, ale to se velice brzy změnilo a začala se chovat neuváženě a do všeho se vrhala po hlavě. Na celou situaci se dívala až moc racionálně, což dle mého není v dané situaci možné. Celkově bych ji mohla zařadit do kategorie "všechno vím, všechno znám", což je tip lidí, které nemůžu vystát. Její protějšek Nicholas byl srdcem i duší hrdina, ale jeho neustálá sebelítost a opakování, jak měl těžký život, protože je tmavé pleti, se rychle ohraje. Společně jim to ale docela ladilo a jejich povahy se smísily do poměrně příjemných hrdinů, kteří spolu dokáží spolupracovat, mluvit a dělat něco smysluplného. 

Mé racionální já mi říká, že romantika by do příběhu o záchraně světa a rodiny patřit neměla. Bohužel autorka nebyla stejného názoru, a tak velice často zabředává do rozsáhlých úvah o citech, které mezi sebou chovají hlavní hrdinové. Na můj vkus to bylo zbytečné zpomalování příběhu, protože zatímco si opakovali, jakou mají smůlu, že jsou každý z jiné epochy, mohli dělat něco užitečnějšího a zajímavějšího.

Pasažérka je rozhodně originální a velice povedená kniha. Autorka cestování časem pojala velice dobře, a přestože mi nějaké skutečnosti trochu ucházely nebo jsem s nim nesouhlasila, byla jsem spokojená. Podívat se do různých epoch a měst (Paříž, New York, Londýn, Damašek...) bylo zajímavé, ale ráda bych se dozvěděla více  detailů o jednotlivých místech. Hrdinové mi úplně k srdci nepřirostli a jako největší mínus vidím romantiku, které v příběhu bylo více než dost. 

Knize dávám tři hvězdičky a doporučila bych ji všem, kteří mají rádi akční, dobrodružné příběhy o cestování čase s pořádnou dávkou romantiky. 
Autorka: Alexandra Bracken; Série: Pasažérka, 1. díl  Vydáno v originále: 5. 1. 2016 (Passenger); Vydání u nás: 31. 10. 2016; Počet stran: 408; Hodnocení na goodreads: 3.88 při 3 487 hodnoceních.

Mnohokrát děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního e-booku! Knihu si můžete koupit na jejich stránkách!  

středa 19. října 2016

Knihomolovo léto

Nejvíce čtu v létě. A protože jsem pokořila čtvrtý semestr už v půlce června, měla jsem tři a půl měsíce prázdnin. A kromě jiného jsem se ho rozhodla vyplnit čtením. Za tu dobu jsem přečetla 17 knih (fajn, teď mě to taky dost překvapilo!) a většinou jsem měla opravdu šťastnou ruku, protože se mi většinově opravdu líbily! 

Největší radost mám z toho, že se mi podařilo dočíst hned 4 série. Rozečetla jsem jen dvě, pouze 4 knihy byly v angličtině, mám tu jeden životopis, 5+1 dystopíí, 2 steampunky, 2 fantasy, dva díly sci-fi a 4 contemporary.

              

NEJLEPŠÍ KNIHA LÉTA
The Night We Said Yes - Lauren Gibaldi
Protože to bylo úžasné, skvělé a dokonalé a byla jsem do toho úplně neuvěřitelně zažraná. Hrdinové úžasní, styl psaní přesně pro mě, příběh tak akorát. Nemohla jsem se od toho odtrhnout a budu se opakovat, ale je to prostě must read pro všechny, kteří mají rádi uvěřitelné contemporary.

NEJHORŠÍ KNIHA LÉTA
Where the Road Takes Me - Jay McLean
Kniha o roadtripu, která vlastně ani není o roadtripu a vy už od začátku víte, jak to skončí. Vlastně jsem od toho nic moc nečekala, ale o to to bylo horší zklamání. Bylo tam hrozně moc klišé (ať už první setkání budoucího páru nebo staré dobré "tahle holka se mnou chodí čtyři roky do školy, ale nikdy jsem si jí nevšiml").

NEJLEPŠÍ AKCE
Dědička ohně (Skleněný trůn #3) - Sarah J. Mass
SJM to prostě umí a vy to všichni víte. A v tomhle díle bylo té akce opravdu víc než jsem čekala. A taky tam byla řada nových postav, které jsem si více či méně zamilovala. (U té více počítejte Manon, protože je to ta nejlepší kick-ass hrdinka, jakou jsem kdy poznala. U té měně počítejte Jeřába, protože mám ráda drsné chlapy - jenomže ti, kteří se tváří drsně, ale pod skořápkou jsou milí/starostliví/oddaní se nevyrovnají kick-ass hrdince, které jsou všichni úplně u zadku.) 

NEJNUDNĚJŠÍ KNIHA
Ignite me (Shatter me #3) - Tahereh Mafi
Četla jsem to fáááákt hrozně dlouho. A i s velkou pauzou se mi nepodařilo najít to kouzlo a prostě mě to nechytlo. Kromě Kenjiho (TEAM Kenji) bych všechny zastřelila a Juliette jako první, protože byla tak hrozně, hrozně, hrozně moc nesnesitelná... 

NEJROMANTIČTĚJŠÍ KNIHA
Ignite Me (Shatter me #3) - Tahereh Mafi
... a celou dobu řešila jenom to, jak se rozejít s Adamem a jak to dát správně dohromady s Warnerem... a celkově se všechno motalo kolem toho. Takže ano, tahle kniha mi přišla jenom o lásce a přestože nebyla zrovna romantická, pro mě to nejromantičtější kniha léta, protože si z toho vlastni nic jiného než tu romanci - a Kenjiho vtípky - nepamatuju. 

NEJLEPŠÍ ZAKONČENÍ SÉRIE
Goliáš (Leviatan #3) - Scott Westerfeld
Westerfeld je prostě génius a jeho Leviatan jsem si úplně zamilovala. A jeho zakončení Goliáše bylo až moc dobré, protože Deryn a Alekem nezachránili svět, ale zachránili sami sebe a celkově to bylo hodně o tom, jak ti dva dospějí. A oni dospěli a fakt to bylo skvělé. 

NEJBLÁZNIVĚJŠÍ JÍZDA
Stopařův průvodce po Galaxii - Douglas Adams
No, musím něco dodávat? Kdo četl, ví. Kdo nečetl, ať si přečte. End of the story. 

HRDINKA LÉTA
Felicia Day, Jak (ne)být divný na netu - Felicia Day
Chtěla jsem sem dát Manon, ale o té jsem se vypsala už výše. Takže hrdinkou léta je Felicia Day ze své vlastní knihy. Protože kdo jiný by měl být hrdinkou léta, když ne někdo, kdo u sebe doma natočil celý seriál? Nebo někdo, kdo v Lovcích duchů hrál úplně dokonalou postavu Charlie? Anebo... někdo kdo miluje počítačové hry a nestydí se za to? 

HRDINA LÉTA
Rafael, Last Night I Sang To The Monsters - Benjamin Alire Sáenz
Důležité je říct, že není hlavním hrdinou knihy. Ale naopak je jednou z nejlepších a nejinspirativnějších postav, o kterých jsem kdy četla. Jeho postava měla duši. Navíc tuhle knihu opravdu doporučuji, protože je to něco úplně jiného a opravdu chytne za srdce.

PÁR LÉTA
Eleanor a Park, Eleanor & Park - Rainbow Rowell
Protože jsem konečně okusila kouzlo knih od Rainbow Rowell a protože je to jeden z nejsympatičtějších a nejuvěřitelnějších párů ever. A i když byla Eleanor občas trochu na zabití a Park a měl úplně svatou trpělivost, byl to hezký pár. Skvělý pár. 

úterý 13. září 2016

Recenze: Last Night I Sang to the Monster

Last Night I Sang to the MonsterOd Benjamina Elira Sáenze jsem četla už Aristoteles and Dante Discover The Universe. Česky i anglicky a v obou jazycích to bylo úžasné. Mělo to zajímavé a hluboké postavy, spoustu zajímavých myšlenek a něco, co vám hrozně hrálo na city a nutilo vás číst dál. Po přečtení druhé knihy od tohoto autora jsem přesvědčená o tom, že to něco, je prostě v něm. A on to prostřednictví svých příběhů posílá dál. 

Zach je alkoholik. A nějakým způsobem se ocitl v protialkoholní léčebně. Skoro nic si nepamatuje, pouze útržky ze svého ne úplně šťastného života a dětství. Vzpomínal si na svého otce, který pil, na matku s depresemi, drogově závislého bratra Santiaga a láhve alkoholu, které byly jeho nejlepšími přáteli. A ze všeho nejvíc se Zach bojí vzpomínání. Ví, že se muselo stát něco hrozného. Něco, co ho v osmnácti letech dostalo do léčebny. Zach se ale hrozně moc bojí, co to mohlo být...

Kniha je zasazena do neobvyklého prostředí rehabilitačního centra. Jsou v ní scény ze soukromí Zacha, jeho sezení s terapeutem i různé skupiny, kdy spolu mají komunikovat její účastníci. Drtivá většina příběhu se ale odehrává v Zachově hlavě. Zabývá se svými pocity a tím, že nechce mít pocity a nechce si na nic vzpomenout. Především vás ale nutí přemýšlet o sobě. Může se to zdát jako příběh, který je pouze o hlavním hrdinovi. který se bojí světa, ale ve skutečnosti je to sonda do duše každého z nás. 
Some people have dogs. Not me. I have a therapist. His name is Adam. 
I’d rather have a dog.
Kniha nemá nějakou zásadní zápletku a už od začátku tušíte, jak to vlastně dopadne. Přesto je to emocionální horská dráha. Budete hltat jedno slovo za druhým a budete fandit všem hrdinům. I těm, kteří tam jsou jen okrajově. Protože hned po pár stránkách vám na všech začne záležet. Budete jim fandit a prožívat všechny vzestupy a pády. Protože Sáenz dokáže popsat postavy do hloubky. Dokáže z nich udělat opravdové lidské bytosti, které mají city a rozhodně nejsou dokonalé. Naopak jsou ztracené ve svém životě i ve své hlavě a snaží se najít smysl své existence. 

Kromě Zachova příběhu jsou vyprávěny i příběhy jeho spolubydlících. Sedmadvacetiletého Sharkeyho z bohaté rodiny a třiapadesátiletého Rafaela, který má své vlastní příšery. Nejúžasnějšími a nejhlubšími momenty celého vyprávění jsou  právě ty scény s Rafaelem. Místy jsem měla pocit, že autor vypráví spíš osud Rafaela. To ale bylo jedině dobře, protože Rafael je jedna z nejúžasnějších, nejhlubších a nejinspirativnějších postav, o kterých jsem kdy četla. 
„Rafael?”“Yeah?”“Do we all have monsters?”“Yes.”“Why does God give us so many monsters?”“You want to know my theory?”“Sure.”“I think it’s other people who give us monsters. Maybe God doesn’t have anything to do with it.”
Last Night I Sang to the Monster mě ještě více přesvědčila o genialitě autora a o tom, že je jeho styl nejen zvláštním způsobem vytříbený, ale také neuvěřitelně jedinečný. Celé jeho knihy jsou hodny citování. Sází tam jednu hlubokou myšlenku za druhou a čtenáře opravdu donutí přemýšlet. Nejen nad příběhem, ale také na sebou samým. Je to, jako by vám viděl přímo do duše, přestože vás nezná. A právě tohle by měly dobré knihy dělat. Být nám vlastními terapeuty, donutit nás vnímat sebe samé, zaměřit se na vlastní nitro a pomoci nám porozumět. Sobě, ostatním, světu. 

Tento příběh mě dostal do kolen. Do poloviny jsem si hrála na drsňáka a dělala, že mě to nemůže rozházet. Nakonec se tam ale udělal ten emocionální předěl, kdy se zbortily všechny mé zábrany a já už nemohla předstírat, že se mě příběh nedotýká. Dotýkal. Během čtení jsem si prošla snad všemi fázemi - hněvem, lítostí, radostí, soucitem, úlevou, napětím, dojetím, smutkem i radostí. A to u mě dokáže jen málo knih.

I have it in my head that when we're born, God writes things down on our hearts. See, on some people's hearts he writes Happy and on some people's hearts he writes Sad and on some people's hearts he writes Crazy on some people's hearts he writes Genius and on some people's hearts he writes Angry and on some people's hearts he writes Winner and on some people's hearts he writes Loser. It's all like a game to him. Him.God. And it's all pretty much random. He takes out his pen and starts writing on our blank hearts. When it came to my turn, he wrote Sad. I don't like God very much. Apparently he doesn't like me very much either.

Hodnocení mi balancuje mezi pěti a čtyřmi hvězdičkami. Celá kniha byla naprosto úžasná a geniální. Nicméně to někde kolem poloviny začalo stagnovat na nějakém neurčitém bodě a mohlo to trochu nudit. Také jsem si musela uvědomit, že musím číst názvy kapitol (což běžně vůbec nedělám), protože jinak mi vyprávění nebude dávat smysl. Dávám tedy čtyři hvězdičky a knihu doporučuji všem. Úplně všem. A až to dočtete, zapřemýšlejte nad tím, co Bůh napsal na vaše srdce. 
Autor: Bejamin Alire Sáenz; Vydáno v originále: 1. 9. 2009 (Last Night I Sang To The Monster); Vydání u nás: nevyšlo, ale fakt by mělo!; Počet stran: 239; Hodnocení na goodreads: 4.18 při 3 634 hodnoceních.

pondělí 29. srpna 2016

Z HLUBIN GOODREADS: Staré dobré dystopie

Jeden čas byly v kurzu upíři. Pak urban fantasy. A taky new adult. A už pár let je doba dystopií. Některé jsou lepší, některé horší. Sama jsem jich přečetla docela dost a stále tvoří velkou část knihy, které čtu. Někomu se sice může zdát, že je to poměrně nový žánr, ale tak to ani náhodou není. Stačí si vzpomenout třeba na Válku světů od Wellse, 1984 od Orwella nebo na 451 stupňů Fahrenheita. 

Ale i mezi těmi novějšími se dá vybírat. Většinou se snaží přijít s velice originálními nápady, někdy se trochu opakují a někdy jim to prostě nevyjde a celý svět není zrovna uvěřitelný. Nicméně bych právě v tomto článku chtěla připomenout tři dystopické série (čtvrtou jsem připomínala nedávno tady), které mě kdysi oslovili a ač jsem ne všechny dočetla (zatím, ale jednou je opravdu dokončím), myslím si, že mají opravdu co nabídnout. 

DELIRIUM, Lauren Oliver
Tak tuhle sérii jsem vážně dočetla a pro nový díl jsem si vždycky běžela v podstatě hned, co daná kniha vyšla. Protře Lauren Oliver je královna cliffhangerů. Její knihy končí neuvěřitelně napínavě a po jejich dočtení nutně potřebujete další díl - protože na tom začne záviset vaše samotná existence.

 Pandemonium (Delirium, #2) 

Nicméně o čem celá trilogie je? "V blíže neurčené budoucnosti se ocitáme v Portlandu. Ve městě obehnaném elektrickým plotem a izolovaným od Divočiny, kde ještě stále nebyla vymýcena Choroba - Amor deliria nervosa. Je to už několik desítek let, co byla láska prohlášena za nemoc a začala se léčit. Ano, ze začátku to sice nevypadalo nejlépe, ale teď? Lidé jsou šťastnější a kriminalita téměř neexistuje, stejně jako nenávist. Nicméně, jako vždy je tu i ta temná strana - plná strachu, nejistoty a pochyb.

Lena se na svůj zákrok těší. Odpočítává dny do procedury a nemůže se dočkat, až všechny staré pocity zmizí. Ano, sice nebude nikdy nic jako dřív a kvůli tomu ztratí i svou nejlepší kamarádku Hanu, ale lidé se na ni přestanou dívat skrz prsty - už si nebudou myslet, že nemoc zdědila, že je také nakažená... Jenomže, i Lenu tohle přejde, když ji náhoda svede dohromady s osudovým člověkem - do kterého se chtě nechtě zamiluje - a když se u ní projeví... láska." - více v mojí recenzi!

V této sérii se můžete připravit na nejrůznější emoci. Jedinečný styl vyprávění. Napětí, trochu akce a hodně nečekaných zvratů. Hlavně zvláštní poselství vetkané do textu těchto knih. Knihy vydává nakladatelství CooBoo. A jestli se o sérii chcete dozvědět co nejvíc, rozhodně se koukněte ještě na další recenze, třeba k někomu z následujících: Kath, JuliaR, Nancy, Wayll, Domčo.  

DOKONALÝ PÁR, Ally Condie
Viděla jsem už spousto nádherných obálek, ale ty k této sérii pořád jasně vedou. Této série jsem z nějakého důvodu přečetla zatím pouze dva díly. Ale oba je mám poctivě olepíkované. Nachází se tam totiž neuvěřitelná spousta úžasných a krásných myšlenek. A básní! (A to poezii úplně nefandím).

Dokonalý pár (Matched, #1) Dokonalý sen (Matched, #2) Dokonalý svět (Matched, #3)

"Řekněte, kdo nikdy netoužil po dokonalém životě? Po dokonalém partnerovi, perfektním zdraví, rodinném zázemí, dobré práci...? Teď si představte, že tohle všechno byste mohli mít. Žít dlouhý a spokojený život, naprosto zdraví a šťastní. Však jako pokaždé je tu ale. Cena za dokonalý život je poměrně vysoká; přijdete totiž o svobodné uvažování, o možnost vybrat si, co v životě budete dělat, koho si vezmete, kde budete bydlet... 

Cassia byla přesvědčená o neomylnosti Správců. Věřila, že vědí, co dělají a že vědí, co je pro lidi dobré. A také si myslela, že nechybují. Všechna tato přetvářka dokonalosti se ale rozpadla v tu chvíli, co se na obrazovce, kde měl být ztvárněn její dokonalý životní partner, zjevila tvář úplně jiného kluka, než který jí byl přiřazen. Opravdu je společnost tak dokonalá? Je možné, aby Správci neměli takovou kontrolu?" - pokračování tady!

Opět se jedná o krásnou a hlubokou dystopii. Je to sonda do lidských životů, které dokázaly okusit tolik požadovanou dokonalost. Text je čtivý a hluboký. Předává řadu důležitých myšlenek a pokládá otázky, které by si měl každý, kdo touží po dokonalosti, položit. Dokonalý pár vydal Knižní klub. Určitě se také nezapomeňte kouknout na další recenze: Ellie, Snow Fairy, Willinda, Kouzelná klubovna, Literátor Teri.

NEBE, Veronica Rossi 
Do kategorie zajímavých obálek rozhodně patří i série Nebe (i když u toho druhého a třetího dílu musím hodně přivřít oči u postav). Každopádně Nebe vyšlo už před nějakou dobou a mě se stále nepodařilo tuto sérii dočíst. Přesto ale nabízí velice zajímavý a neotřelý příběh, který leckoho dokáže zaujmout. 
Pod nekonečnou oblohou (Nebe, #1) Cesta věčnou nocí (Nebe, #2) Do Poklidné modři (Nebe, #3)
"Árie většinu veškerého času tráví v Říších, virtuálních místech, kde se všechno zdá skutečné - dokonce lepší než skutečné. Perry žije v opravdovém světě - nebezpečném a ohrožovaném éterem putujícím oblohou. Jejich životy jsou naprosto rozdílné, ale co když se jejich cesty střetnou?

Árie byla po incidentu, kdy při požáru zemřeli její přátelé, vykázána do outsiderského světa. Árie tam měla najít smrt, ale místo toho se setkala s Peregrinem - divochem z kmene Valeů, který hledá svého uneseného synovce. Árie nemá s tímhle světem žádné zkušenosti. Celý život byla zavřená v Lusku, kde si v podstatě jen užívala. Teď ji ale čeká nelítostná cesta za odpověďmi a znovunalezením své matky plná nebezpečí a nečekaných událostí. A to všechno po boku divocha, který s ní nemluví a od kterého by nejraději byla na sto honů daleko. Nebo alespoň tak to bylo ze začátku." - pokračování zde

Pod nekonečnou oblohou nabízí originální prostředí a zajímavý příběh. U nás se ho opět ujal Knižní klub. Četla jsem sice jenom první díl, ale říkalo se, že Cesta věčnou nocí je zkrácenou verzí originálu druhé dílu, protože je o něco nudnější a moc čtenáře neoslovil. Všechno to ale vynahrazuje Do poklidné modři, protože kromě kompletního třetího dílu se tam nachází i zbytek dvojky. Nicméně vám doporučuju kouknout se na pár recenzí - Anne Leyyd, Katherine Paul, Ronnie, Myanmar, Terradv  - a pak upalovat číst první díl! 

Četli jste nějakou ze sérii? A co na ni říkáte? 

čtvrtek 25. srpna 2016

Recenze: Eleanor & Park

Eleanor a ParkKnihy Rainbow Rowell udělaly ve světě poprask a není divu. Píše příjemně a lidsky. Její postavy, alespoň co lze soudit z této knihy, nejsou ploché, mají hloubku, vyvíjí se a především nejsou černobílé. A jsou také velice uvěřitelné. Stejně jako příběh. Psaný lehce ale s citem. A umí ve vás probudit emoce. Obrovskou škálu emocí. A taky vám způsobit knižní kocovinu. 

Píše se rok 1986. Eleanor je na škole nová. Pochází z problémové rodiny, její nevlastní táta je alkholik a všichni okolo něho musí chodit po špičkách. Park je kluk, který jí v první den školy pustil v autobuse sednout. A později ji nechával přes rameno číst jeho komixy. Oba jsou rozdílni, ale svým způsobem stejní. Otázkou ale je, jestli jim bude osud přát, nebo se našli, aby se znovu mohli rozdělit

Větší prostor je věnovaný životu Eleanor. Rowellová hodně píše o tom, v jakých podmínkách žije a jaký je její nevlastní táta a jak se k tomu staví její mamka. Nicméně i když má Eleanor spoustu sourozenců, jsou jen velice okrajovými postavami, což je opravdu škoda. Park naopak pochází z 'dokonalé rodiny', které není věnováno moc prostoru. O to těžší je vytvořit si vztah s Parkovými rodiči, protože se chovají hodně situačně, protože nám chybí nějaký širší kontext jejich osobnosti.

Eleanor vyčnívá. Nejen svou postavou, ale také stylem oblékání. Je tichá ale silná. Je těžké se jí dostat pod kůži, protože na venek nedá nic znát. Je ale také jízlivá, vztahovačná a výbušná, hádavá, upřímná. Park také vyčnívá, protože je poloviční Asiat. Ale je klidný a flegmatický. Empatický, trpělivý, citlivý a vytrvalý. Upřímný, věrný, opravdový. Je na něm opravdu vidět, jak stojí o Eleanor, i když se ona dokáže chovat opravdu chladně. Jak by sama řekla, z nich dvou je Han Solo právě Eleanor. 

book, eleanor, and park image
Vztah mezi Eleanor a Parkem je všelijaký. Nepadli si do náruče hned na prvních stranách, jejich vztah se vyvíjel a byl jako na houpačce. Byl reálný a uvěřitelný. Žádné plameny vášně a osahávání hned v první den, co se poznali. Všechno šlo hezky postupně, pomalu a ne úplně lehce. Nakonec se mi ale zdálo, že celý příběh pohltil právě jejich vztah a zbytek šel trochu do pozadí. Šikana. Domácí násilí. Přátelství. Rodinné vztahy. Autorka to stáhla na úplné minimum a vytáhla to pouze v případech, kdy se jí to hodilo.

Přesto je Eleanor a Park příběh, který se četl opravdu skvěle. Rowellová dokázala příběh vyprávět tak, že mi na postavách začalo záležet a vůbec mi nebylo ukradené, jak to s nimi bude. I když všichni tak trochu tuší. Nicméně jsem knihu nemohla odložit a stránky ubíhaly jedna za druhou. Dokonce mě ani nerušila skutečnost, že je kniha psaní er-formou z pohledu obou postav, které se někdy dost často střídaly. Však místo toho, aby to rušilo, to dokreslovalo atmosféru.

Kniha Eleanor a Park si zaslouží jasných pět hvězdiček. Příběh nebyl úplně dokonalý, ale nenašla jsem v něm nic, co by mi opravdu vadilo a rušilo to můj dojem z knihy. Rowellová mě nejvíce dostala tím, jak reálně dokázala příběh podat a jak dokázal být uvěřitelný. 

Autorka: Rainbow Rowell; Vydáno v originále: 26. 2. 2013 (Eleonar & Park); Vydání u nás: 1. 11. 2014 (Eleanor & Park, YOLI); Počet stran: 328; Hodnocení na goodreads: 4.13 při 465 307 hodnoceních.